V jihozápadním koutu zahrady je hned za tůjovým temnem nejkrásnější kus naší zahrady. Před týdnem jsme tam s Marcelem dodělali plot a zabrali tak další zemi.
 
   Ten kout zahrady mám snad nejradši. Je to jediné místo, které nebylo postižené společným hospodařením státního statku a ze socialistického vlastnictví bylo vyňato a zprivatizováno šikovnými nájemníky, kteří se o ten koutek zahrady starali. Ani sousední temno se na něm moc nepodepsalo, snad jen trochou nepořádku.
 
   Na tom koutku roste i pár ovocných stromů, broskve, meruňky a nejkrásnější strom zahrady, veliká jabloň. Po těžké bitvě s tůjovým temnem jsem se na prořezání té jabloně těšil. Je to jediný strom na naší zahradě, který stále nese dobré ovoce. Velký strom se spoustou větví, docela jsem ho pozoroval. Z jedné větve dokonce rostla další silná větev, takže celý mohutný strom vypadal jako dvojstrom.
 
   Ale poslední tři roky na ten strom nikdo nesáhl, protože jsme neměli sílu tu část zahrady za temnem obdělat. Všude rostlo spousta nevzhledných drobných i větších větviček, bral bych nejradši jednu po druhé aby ten strom vypadal hezky.


   Nakonec jsem se rozhodl, že než programátor-analytik zahradníkem bude lepší na tenhle jediný strom plodící pořádné ovoce pozvat někoho, kdo tomu rozumí. Přeci jen jsem měl po té bitvě s tůjemi pocit, že jsem to řezání přehnal a že když ta jabloň roste bez prořezání jen tři roky a navíc má spoustu jablek, že už to nebude taková řežba a bude potřeba opatrnost. Tak jsem si na to pozval tátu.
 
 
   Táta je zahradník každým coulem. Vlastně když si s ním člověk nepovídá o skleníku, stromech, roubování a motorovce, moc nepochodí. Na zahradě žije už přes padesát let a prořezávání stromů rozumí jako nikdo jiný.
 
   Přijel a první po čem se sháněl bylo místo, kde jsou ty stromy na prořezání. Měl jsem připravené fakt kvalitní a solidní dvojruční nůžky koupené rovnou v Lidlu, ale to s tátou nepohnulo ani o kousek. Z auta vyndal starou pilku a malinké zahradní nůžtičky, skoro k smíchu. No, vydali jsme se ke stromům a táta obdivoval ten kousek země co jsme před nedávnem zabrali. Taky bylo co.
 
   Přišli jsme k jabloni, postavili žebřík a táta se vyhoupnul na strom, jako by ani nebyl mnohonásobný děda a ani počáteční analýzu z povzdálí si neprovedl. V koruně se rozhlídnul a první na co narazil, byl ten krásný košatý kmen, co rostl z jedné větve.
 
   "Ten strom je hezky udržovaný, ale tenhle kmen, co se žene rovnou nahoru, tady nemá být. Tomu zahradníci říkají strom ve stromě. Ta větev by bránila světlu skoro celému zbytky stromu i kmeni, musí pryč" a už se kmitá pilka a kmen jde k zemi, ve stromu zeje díra do oblohy a já jen koukám.

   Táta běhá ve stromě, řeže jednu větev za druhou a pod stromem se hromadí roští. Vleze si na tenounkou větev v koruně, ta větev má snad ani ne tři centimetry, větev jen praští a řeže další větve nad sebou.
 
   "Tati, pozor ať nespadneš, ta větev je slabá!"

   "Neboj, ta to vydrží, je ještě mladá a zdravá"
 
   Hromada roští dál roste, malé, velké větve, tenké, tlusté. Práce skoro na dvě hodiny. Ptám se, jak mám ten strom prořezávat, přeci jen trochu ztrácím sebejistotu, protože můj původní dobře proanalyzovaný plán řezání větví vycházející z analýzy zkušeností z boje s tůjovým temnem vzal za své. Postupně mi vysvětluje co a jak a nakonec sleze ze stromu a přejde k jeho severní části.
 
   "Tahle větev je tady úplně zbytečná, protože je ve tmě. Ta byla první, které jsem si všimnul, když jsem sem přišel. Stejně by nenesla žádné ovoce. Musí být ve světlě, aby měla nějaký smysl. Ani ten uříznutý kmínek jí nepomohl, musí pryč!" A pak mi vysvětluje, jak je to se světlem a tmou ve stromě.
 
   "A tati, takhle se musí prořezávat každý rok?" ptám se.
 
   "Jo, každý rok". Dál stříhá a ukazuje mi jednotlivé větve. "Koukej: Tyhle silné větve, my jim říkáme vlky, ty musí pryč. Podívej se na ně: Od větve až na konec nemají ani jeden květní pupen. A ty slabé vedle, ty jsou obsypané pupeny, na těch budou jablka."
 
   Moje analytické myšlení jde stranou a prohlížím si větve. Když jsem na to zdálky koukal, vykosil bych ty mrňavé neduživé proutky, aby měly ty velké dost místa. "Ty velké a silné jen táhnou nahoru, zbytečně sají stromu mízu a není z nich žádný užitek" Opravdu, na těch slabých jsou takové pupínky podobné starým tranzistorům, kdežto na těch silných jsou jen takové bobečky velké sotva jako perličkové odpory.
 
 
  Odtahuju větve a házím je na hromadu. Koukám na tu obrovskou hromadu, snad větší než po boji s tůjemi, s úmyslem spálit tu hromadu vlků u skleníku ohněm neuhasitelným a v tom mi to dochází. Zvát si na pomoc tátu je docela nebezpečná záležitost. A vymýšlet analogie taky.
 
  Proč jen jsem analytik? Jestli ještě budu na zahradě přemýšlet o nějaké analogii mezi zahradničením a společností, ekonomikou nebo církví, vrátím členskou knížku do církve a půjdu bydlet do paneláku! Ostatně, každý křesťan by měl bydlet pěkně v suchu v paneláku, u televize, aby se takovéhle řežbě vyhnul. Pro letošek mám zahrad-ničení dost.
 
 
   Odtáhl jsem tu obrovskou hromadu roští stranou a koukám na jabloň. Koukám na hromadu, pak znovu na jabloň. Je mi to divné. Ta jabloň se vlastně nezměnila. Takhle zdálky vypadá úplně jako předtím, stejně větví, jako kdyby ty dvě hodiny práce nebyly, jen zastřižená očka větví svítí do večera. Žádný "savana efekt" jako při krizi s jalovci, žádné zděšení z výsledku jako po bitvě s tůjovým temnem.
 
 
   Za zády se mi tyčí vrcholky kůlů, co bývaly tůjemi, přede mnou jabloň a přemýšlím nad tím, že ta řežba docela stála za to. Asi se dám příští rok znovu do zahradničení.
 
   "Jo, a tenhle druh tůjí znám, ty jsou silné, obrostou" říká táta a odjíždí.