Přistěhovali jsme se sem před čtyřmi lety. Hezké místo v centru se zahrádkou, tak akorát pro malou rodinku. Od začátku jsme byli zvědaví, koho to vlastně budeme mít vedle sebe.

   Netrvalo dlouho a seznámili jsme se se všemi sousedy, jen ten nejbližší dům, hned vedle nás, ten byl nějaký mrtvý. Občas se tam mihnul nějaký starší chlap co sekal zahradu, ale to bylo tak všechno. Až asi po půl roce jsme se dověděli, že na místě bydlí stará paní profesorka, co jí zná celé město.

   Občas jsme jí zahlédli přes plot, pozdravili, prohodili pár slov, vyměnili si jahody nebo hrušky. Až vlastně letos v zimě jsme si začali povídat trošku blíž, donesli si pár drobností na vánoce, občas spolu poseděli na zahradě či v kuchyni. Zjistili jsme, že máme přes obrovský věkový rozdíl hodně společného - snad až na to, že paní sousedce se v Milionáři nelíbil Čech, kdežto nám se zase nelíbil ten plešatej s dlouhejma vlasama.

   Překvapovala nás svojí hlubokou znalostí věcí a lidí, vzděláním, svou životní moudrostí. Povídali jsme si o politice, televizi, penězích, zahrádce a kytičkách, městě, lidech blízkých i vzdálených. Časem jsme zabrousili i na "světový názor", paní profesorka byla z tradiční socialistické rodiny, vychovaná v klasickém materialismu. Nikdy vlastně nepřemýšlela o duchovních věcech - snad až trošku s námi.

   Nikdy nečetla bibli. Nenápadně se ptala, jak to vlastně je, co ten Josef v Egyptě a co to byl ten Izrael. Půjčili jsme jí Nový zákon, přečetla ho za večer. Ostatně, většinu knih četla za večer, četla jich týdně několik. O týden později i Starý zákon, tedy ne celý, jen kousek co je zatím v NBK přeložený.

   Na ten poslední rozhovor asi nikdy nezapomenu. Povídali jsme si i o Bohu, o člověku, o tom nejdůležitějším vztahu. "Já bych tak chtěla věřit, že po smrti ještě něco je, ale to je tak mimo mě, já toho nejsem schopná" utkvělo mi v paměti.

   "Tak to tady budu teď čtrnáct dní sama, vy odjíždíte zítra, Marta v úterý, ale těším se, až se zase uvidíme", loučili jsme se při odjezdu.

   Přijeli jsme v pondělí v noci. Včera jsme vzali pár hruštiček a nesli sousedce tu požehnanou úrodu v misce na ochutnání. Zvonili jsme před oknem, dlouho nikdo neotvíral, až asi po pár minutách, přišla k oknu Marta. Sousedka zemřela. Vlastně v pondělí ráno, když jsme přijeli, jí bylo nejhůř. Sama si zavolala sanitku, v nemocnici pak ještě mluvila s lidmi, hledala hodinky. A odpoledne, odpoledne už sama věděla, jak to vlastně s tou otázkou, se kterou jsme se rozešli, doopravdy je.

   Asi poslední moudrost, která jí scházela.

   Přemýšlím, vzpomínám na ten čas. Zvláštní směsice pocitů. Vděčnost, vděčnost za to, že jsme jí mohli poznat, vlastně na poslední chvíli. A smutek. Smutek, že času je tak málo. Ještě méně, než člověk tuší. Už tady na zemi nebudeme společně koukat na moře kopretin před jejím oknem, co poránu vypadá jako sníh. Přes to zvláštní moře teď ani nevidím pořádně na klávesnici. Neozve se telefon s pozváním na kafe. A ten poslední gin s tonikem už budeme muset dopít sami.

   Chvilku jsem přemýšlel: Stačilo vlastně to, co jsme jí řekli? Vlastně tak málo... Poznala z našeho svědectví něco? Co se dělo těch posledních čtrnáct dnů? Nechali jsme jí tam dva díly "Ponecháni napospas". Určitě je přečetla hned ve středu a čtvrtek... Pomohlo jí to nějak pochopit, víc poznat Boží doteky a plány?

   "Stačilo." řekl mi dneska dopoledne Bůh.

   Byl jsem za to jedno slovo vděčný jak nikdy.

   A tak se těším za pár let domů, na ten druhý břeh. Třeba tam zas bude krásné bílé moře, hned pod oknem, a za ním křoví plné šneků. To moře nebudu sekat, jen okolo, bylo by škoda zničit ten krásný pohled …