Na jihovýzápadní straně zahrady, vlastně na nejkrásnějším místě, se tyčí neprostupná hradba tůjí. Rostou jak dříví v lese, celých těch čtyřicet roků od doby, co je vysázeli na kraj pozemku. Vypadají mohutně, ale za poslední tři roky vyrostly tak, že za ně slunce zachází už v jedenáct hodin dopoledne a nastává doba temna.
Doba tůjového temna.
Chvíli jsme se rozhodovali, jestli dáme tůjím šanci vypadat skvěle a zárověň pustíme do oken dost světla, nebo je vykosíme až ke kořenům. Já jsem docela milosrdný zahradník, okopám je, pohnojím a zkusím to s nimi ještě jednou. Rozhodli jsme se tedy, že je zkrátíme ani ne na půlku a necháme jich jen tři a půl metru, do konce štaflí, aby se to dobře měřilo.
Začátek boje s temnem tak byl docela jednoduchý, vrčení motorové pily, vůně dřeva a rostoucí kromada vršků z tůjí příjemně uklidňovala. Pokosil jsem prvních deset metrů tůjového temna a šel se pokochat. Pohled na otevřenou oblohu jižního kříže byl úchvatný i za dne.
Někteří architekti říkají, že období tůjového temna byla nejlepší doba naší historie. Všude bylo plno masa a mléka, lidi měli jistotu práce a nezaměstnanost nulová, politici neúplatní, kultura, sport i ekonomika se rozvíjely jak nikdy, zdravotnictví bylo zadarmo a máslo bylo za deset.
Navíc nám ta doba zanechala mnoho vznosných paláců a dalších podobných hodnotných uměleckých památek a vzdělanost národa byla vysoká a taky zadarmo. Vlastně to byla největší doba rozvoje kultury, vzdělanosti a ekonomiky v celých dějinách našeho národa. No, přiznám se, že jejich názor nesdílím, asi proto, že nejsem architekt a fakt mám radši světlo.
Ale mě ještě čekal celý zbytek živého plotu. Bitva s tůjemi neprobíhala tak snadno, jako krize s jalovci. Začal jsem ráno a až večer prvního dne jsem slavil vítězství a do zahrady proniklo světlo. Tůje ale vypadaly jak po boji a ve skutečnosti to byl teprve začátek.
Jak jsem lezl nahoru a dolu po žebříku, těsně okolo jednotlivých kmenů, teprve mi docházel stav celého živého plotu. Mnoho slabých stromů bylo přivázaných tlustým ocelovým drátem k těm silným, aby se nevyhýbaly z plotu. Uprostřed plotu bylo mraky křivých větví, dalších a dalších kmenů, které různě prorůstaly. Některé větve rostly i několik metrů, aby se vůbec dostaly ke světlu.
První idea byla dostat ten zmatek do latě. Vzal jsem motorovku, protože to je jasně nejlepší nástroj na rovnání živých plotů a řezal a řezal. Nebylo to tak snadné, protože poslední tůjový plot jsem prořezával takovou hračkou z OBI a nebyl široký čtyři metry. Výsledek mě ale nepotěšil. Křivá stěna různě oškubaných větví od řetězu pily, svítící kmínky, připadalo mi, že nejsem u konce. Musím vymyslet nějaký systém.
Vzal jsem nůžky, co jsem si koupil v akci v Lidlu a co vypadají trochu víc profesionálně než ta čínská motorovka co jsem si koupil kvůli řezání do hřebíků v trámech a šel kmen po kmenu. Chtěl jsem brát větev za větví, ale nemohl jsem objevit žádné rozumné biblické pravidlo, podle kterého bych se při stříhání řídil. Tůje jsou pěkné potvory, nikde žádné bobulky jako u jalovců, jsou jen na okrasu, jako zeď a hradba aby nebylo vidět dovnitř. Tak jsem vymyslel jiný systém. Když jsem zatřásl suchou větví, chrastila jako suché kosti, kdežto mokré větvě šustily jiným zvukem.
Pravidla mám rád, tak jsem štípal jednu suchou větev za druhou podle jasného rozlišení. V celém plotu jsem narazil na pár silných suchých kmenů, které z venku nebyly vidět. Na tyhle kmeny zase nastoupila motorovka, nebo jsem je rovnou vytrhnul z kořenů, protože kořeny byly dole uhnilé. Objevil jsem obrovské množství dlouhých křivých větví, které se jak hadi táhly za světlem. Nedalo se nic dělat, ale musel jsem je zkrátit a zastřihnout tak, aby se nepletly jiným větvím.
Na jihu byly tůje obrostlé po celé délce břečtanem, až nad tři a půl metru limitu, který jsem tůjím dal. Když jsem tůje ořezal, zůstaly jen dvacet centimetrů tlusté kůly, tři a půl metru vysoké, ani jedna větev. Ostříhal a otrhal jsem břečťan a koukal na ty kůly a řekl jsem si: "Až budu dělat něco příště, musím si pozvat někoho, kdo tomu rozumí, tohle by fakt mohl být prušvih".
Teprve odpoledne třetího dne jsem slavil konečné vítězství. Sednul jsem si do kuchyně k oknu, kochal se výhledem na oblohu, užíval konce bitvy s temnem, vyhříval se na sluníčku a snažil jsem se, aby se moje oči nesklonily níže.
Tohle se opravdu nedá napravit. Vkládal jsem na tůje ruce a modlil se za jednu po druhé a snažil jsem se s nimi mluvit opačně než Ježíš tenkrát s tím fíkovníkem. No, okopávat a hnojit zatím nebudu, protože to by stejně nepomohlo, ale jsem zvědav, co se stane přes léto.