Zahrada - plevel

   Našli jsme to místo před pár lety. Procházel jsem tenkrát katastr, pozemek po pozemku, pěkně systematicky podle velikosti odshora dolů a hledal místo, kde mohl bych žít, kde bych se usadil a měl bych klid. Překvapilo mne, kolik je v centru města i okolí krásných míst, tak velkých, že by se na nich dal postavit dům a ještě zbylo na zahradu. Desítky míst jsem prošel, okouknul.

   Uprostřed hledání na mne vypadl krátký inzerát z Annonce: Prodám starší zahradní domek s pozemkem na kraji zahrádkářské kolonie, cena tak akorát. Už jsem viděl hodně pozemků, tak jsem zavolal i na tenhle, ozvala se starší paní z Prahy. Vysvětlila mi, kde ten pozemek je, dohodli jsme se, že se tam podívám a pak se ozvu, protože majitelé nemohli přijet.

 

   Na tu první návštěvu naší zahrady si pomatuju. Nemohl jsem to místo najít, šel jsem ulicí kolem malé bytovky, pak byly domky a pak jen pole, v dálce zahrádkářská kolonie. Žádná zahrada hned na kraji cesty, na soutoku řek. Vracel jsem se zpátky a v tom jsem si všimnul velké hradby tújí hned za prvním domem. A za tou hradbou byla v úzkém průchodu kus od cesty schovaná další vrátka k domu. Domu, který stál ještě před tou prvním bytovkou, schovaný uprostřed zeleně, zarostlý do výšky obrovskými jasany.

   Prošel jsem kolem neviditelného domu po břehu řeky až dozadu, až tam kde končil plot a vešel na zahradu. Všude bylo plno kopřiv, nepořádku, vzrostlých stromů a keřů. Najedou se přede mnou zakmitala křídla a z houští se zvedl párek bažantů, za chvilku vyběhl zajíc. Prošel jsem až k zahradnímu domku a nevěřil svým očím: "Domek" byl větší, než ten ve kterém jsme doteď bydleli, navíc kolem něj bylo krásné, uklizené místo.

 

   Inzerátu ani domku si za léta nikdo nevšiml, majitelé ho nemohli prodat, přesto že se o to delší dobu snažili. My jsme nakonec vzali všechno, co jsme měli a ještě kus toho, co teprve mít budeme, prodali to a koupili ten neviditelný dům se zahradou, dům, jehož opravdovou hodnotu nikdo nenahlédnul a nepoznal.

 

   Koupili jsme ten dům přes všechny těžkosti. Věděli jsme, že u domu není kanalizace, plyn ani voda. Že stojí na kraji záplavového území, na soutoku, který se pravidelně rok co rok rozvodňuje. Domu, který ani není domem, protože co není psáno a zakresleno a nemá to správné číslo, jako by nebylo.

   Pomalu jsme opravovali co šlo. První, na co jsem narazil, byla kanalizace. V domě byly čtyři záchody a všechno, co z nich teklo, teklo do žumpy. Zkusil jsem tedy, kam to všechno vlastně teče, pustil tam proud vody a sledoval, kde v žumpě vyteče. No, nevytekl nikde.

   První rok jsme tak zvládli posekat zahradu bagrem, oplotit těch pár desítek arů a zbořit to nejhorší, co už bylo stejně na spadnutí.

   A to byl jen začátek, protože jsme nevěděli, co nás čeká dál. Celý dům se všemi pozemky byl totiž kdysi původním majitelům ukraden proto, že byli příliš bohatí a závist příliš veliká. Skoro padesát let tak dům spravovala vláda našeho lidu, vláda, která v lidech dokázala vzbudit to nejhorší. Soudy o navrácení ukradeného trvaly několik let, původní majitelky už byly starší a tak také neměly sílu se o místo starat, jen ho pronajali zdarma starším bezdomovcům, z dobrého srdce. "Nahoře" pozemek i dům vypadaly docela hezky, ale pod povrchem trávy a plevelu byly všude, všude, kam se jen člověk podíval, skládky.

   Všechno, co dělný lid nemohl uklidit, zahrabal pod zem. Na jednom místě celý rozdrcený skleník, na jiném plachty, všude popel, struska z koksu. A nekonečné množství betonů, železa, drátů a rozbitých skel. Tam, kde stály traktory, byla země kontaminovaná ropou, smrděla na dálku. V malém domečku spousta jedů, postřiků, hnojiv a svinstva, věci, které jsme pomalu odváželi na separační skládky a čistili. Všude plno eternitu. Ten jsem si chtěl nechat, že s ním ještě přikryji nějakou střechu. Mizera jeden, myslel si, že tu bude věčně. Ale jeho životní cestu ukončily Jiřice, tak jako u ostatního nebezpečného odpadu.

 

   Každé ráno teď na zahřátí vezmu krumpáč, lopatu, prohazovačku a odděluji zrno od plev: Hlínu od nepořádku. Hlína jde zpátky, nepořádek na velikou hromadu. Je neuvěřitelné, co všechno se dá zahrabat do země a tam tlí a reziví.

   Házím lopatou a pokaždé mi ta práce připomíná celý můj život. Když ho Ježíš dostal po předchozím majiteli do rukou, dostal navenek celkem dobře vypadající majetek, ale uvnitř otrávený až k smrti, všude plno jedů. Písmo říká, že Ježíš za nás dal všechno, co měl a zaplatil dopředu, ještě v době, kdy jsme byli mrtví, otrávení hříchem. Všechno, co měl - svůj život - dal za nás, aby získal tu vzácnou perlu, kterou jiní neviděli, protože pro ně byla skrytá.

   Když Ježíš prvně kopnul krumpáčem a na povrch se vyhrnulo všechno to, co bylo schované dole, vůbec jsem si nepřipadal jako vzácná perla. Vlastně jsem po pár týdnech toho jeho kopání a prohazování vůbec nechápal, co že si to Ježíš koupil vlastní krví a proč. Co na té "kráse" viděl.

 

   Procházeli jsme se nedávno po zahradě s tátou a mámou, máma obdivovala ten krásný kousek země. Ukazoval jsem zasazené nové stromy od táty mezi starými vzrostlými, až jsme přišli dozadu, za tu velkou haldu nepořádku, betonů a odpadu, na které končí všechno co zůstane na prohazovačce. Vedle nově vysazených jabloní od táty se tam rozprostírá území nikoho. Místo, na které jsme se od prvního sekání bagrem nedostali, jen ten sotva viditelný zelený plot za ním svítí do dálky a ukazuje "kam až nám to patří". Místo, na kterém rostou bodláky, kopřivy, občas nějaký vlčí mák. Na jaře to místo vypadá hezky, ale takhle na podzim už tam jsou jen ty bodláky a oholené tyčky kopřiv, od země až ke třem metrům.

   "A co si to pěstujete tady?" prohodila maminka a potutelně se ušklíbla.

 

   Kopu tady čtvrtý rok, pěkně kousek po kousku. A přemýšlím nad životem. Osud zahrady nezávisí na síle jí samotné, na jejích schopnostech, ale na majiteli a jeho výdrži. S každým dalším vykopaným nepořádkem, s každou další popelnicí, s každým dalším vozíkem plným odpadu (ve sběrném dvoře už mě zdraví jménem ;-) jsem čím dál tím víc rád za můj život a za to, že si ho koupil ten, který má dost sil dát ho do pořádku.

   I když mi někdy připadá, že majiteli trvá to uklízení o kus déle, než by si zahrada přála.

 

Zjevila se totiž Boží milost, která přináší záchranu všem lidem a vychovává nás, abychom se odřekli bezbožnosti a světských žádostí a rozvážně, spravedlivě a zbožně žili v tomto věku, očekávajíce tu blahoslavenou naději, zjevení slávy velikého Boha a našeho Zachránce Ježíše Krista, který dal sebe samého za nás, aby nás vykoupil z veškeré nepravosti a očistil si svůj lid (osobní vlastnictví), horlivý v dobrých skutcích.